Terapeutem bez papíru:
Papír o kvalitě nesvědčí
Nedávno jsem narazila na článek, ve kterém byly popsány rozdíly mezi psychologem, psychoterapeutem, terapeutem a koučem. Protože už prakticky neumím číst jinak než mezi řádky, na konci jsem byla kromě samotného textu obohacená i o citově zabarvený názor daného autora.
Nešlo tedy jen o nějaký popis profesí — neutrálně, z nadhledu. Šlo o prosté vyzdvihnutí toho, že právo pracovat s lidmi (nejen tímto způsobem) má pouze člověk, který na to má patřičné vzdělání. Nebo minimálně certifikát.
Výživnost textu se jednoznačně nedá upřít. Pro mě bylo třeba nesmírně překvapující zjištění, že když po terapii cítím úlevu a vnitřní posun k lepšímu, jde pravděpodobně o placebo. To abych přehodnotila své zkušenosti z terapií, ať už vlastních nebo s klienty. 😁
S čím ale jednoznačně souhlasím, je fakt, že terapeutem může být opravdu kdokoliv. To znamená i ten člověk, který k vám přichází se záměrem, cituji: “znásilnit vaše vědomí”.
Na druhé straně jsou ale i případy, kdy “lidi s papírem”, vystudovaní psychologové a psychoterapeuti, nebo dokonce terapeuti s xx pochybnými i uznávanými certifikáty, nedokážou zajistit opravdu kvalitní výstup sezení. A napáchají víc škody než užitku.
Jak to teda je? A proč jako terapeut vystupující pod hlavičkou MindArt Concept, používající stejnojmennou metodu, která je založena na poznatcích novodobých věd, ale i tisíce let starých nauk, nemám “řádnou” certifikaci?
Svatojakubské poutě do Santiaga de Compostela s podporou MindArt Conceptu jako Cesta k sebepoznání: https://www.mindartconcept.cz/osobni-pece/poute-do-santiaga/.
Papír o kvalitě nesvědčí
Díky online podnikání “potkávám” denně tisíce lidí následující své poslání. Často zde narazím taky na zmíněné lidi s tituly. I ty, kteří prošly stovkami kurzů a mají na to “papír”.
U těch stejných osob ale často pozoruju jeden takový nešvar, a to: “Kážu vodu, piju víno”. Jinými slovy: “pomáhám druhým, ale ne sobě” nebo ještě jinak: “chci vést své klienty do stavu B, ale sám se plácám v bodě A”.
Ani milion kurzů zakončených certifikátem, ani žádná škola, na jejímž konci obdržím kvalifikaci, nezaručí, že budu pro druhého člověka kvalitním průvodcem. A to neplatí jen pro terapeuty, ale obecně pro všechny pomáhající profese.
V čem teda spočívá ta zmiňovaná kvalita?
Jednoznačně v neutralitě. Protože jedině ve vlastní neutralitě jsem schopná dovést “vesmír” druhého člověka tam, kam potřebuje ON. Ne tam, kde ho chci mít já.
Základy pro tohle hledejme v prosté fyzice.
Všechno v nás i kolem nás se skládá z atomů. A takový atom má v sobě záporně nabité elektrony, kladně nabité protony a nakonec elektricky neutrální neutrony.
Mínus.
Plus.
Nula.
Ve všem.
Všude.
A já si vybírám, s jakými hodnotami/znaménky chci tvořit svůj svět. Případně ovlivňovat (s)věty ostatních.
Pokud v sobě máme nashromážděné mínusy, tzn. odpory, nechtění, strachy, vrstvy ega — A NIC S TÍM NEDĚLÁME — bod, kam dovedeme druhého člověka, bude nejspíš odpovídat stejným hodnotám… mínusovým. Navenek to může vypadat bůh ví jak zázračně. Tyto zázraky ale bohužel mají omezenou dobu trvanlivosti.
Stejně tak to je s plusy. I zde narážíme na limity spojené s tužbami, chtěními, museními, lpěním na tom či onom, přáními. V takovém složení se kormidla ráda chytá duše, zvesela manifestuje, afirmuje, představuje si a kvantuje. A těší se z toho, že “znásilňuje” Životodárnou energii v přímém přenosu. A ještě tím pomáhá druhým.
Ta prav(div)á show nastává ve chvíli, kdy nasbírám dostatek zkušeností, že mínus a plus sice přineslo nenahraditelné poznání, ale už to pro svůj život vlastně nepotřebuju.
Rozhoduju se a opouštím duální vnímání světa a nořím se do nuly. Začínám pracovat na svých odporech a lpěních. Propouštím strachy i vytoužená přání. Rozpouštím vrstvy ega i samotnou duši.
Procházím do neutrality.
Až teprve v neutralitě objevuju a začínám chápat jednotu. To, že není dobré ani špatné. Že prostě jenom JE. Rozpouštím všechny “své” struktury. A jenom JSEM.
A tady mohu být tím zmiňovaným kvalitním průvodcem pro druhé. Z neutrality a s vnímáním jednoty do nich totiž nekopíruju svá vnitřní nastavení.
Pro tento přístup ale žádná kvalifikace ani certifikát bohužel nestačí. Tento přístup je potřeba ŽÍT. A to nejen v běžném dni, ale taky v průběhu samotných sezení s klientem. Pracovat průběžně na něm i na sobě.
S vědomím oddělenosti.
S vědomím, že jste dva různé vesmíry.
S vědomím, že když vstupuju do jeho vnitřního světa a dělám v něm “zásahy”, chce to patřičný respekt a sakra pokoru.
Proto v MindArt Conceptu nerozdáváme certifikáty. Zato vedeme lidi k žití živé spirituality. K žití Života. Protože při tom se teprve pozná a ověří, jak ryzí jádro bytost má. A jak čistý je její záměr.
Takže jo, jsem terapeutem bez papíru.
Zato s čistým (s)vědomím.
